Psychická pomoc po úmrtí – když je toho prostě moc

1. Co je v truchlení „normální“ (i když to tak nevypadá)

Po ztrátě blízkého se můžeš cítit úplně jinak, než bys čekal. Běžné bývá:

• střídání pláče a úplného „nic necítím“,
• problémy se spánkem (buď nespavost, nebo naopak velká únava),
• zhoršená paměť, roztěkanost, zapomínání,
• tělesné projevy – tlak na hrudi, knedlík v krku, bolesti hlavy,
• vztek – na okolí, lékaře, zesnulého, na sebe, na „systém“,
• pocit, že svět jede dál a ty v něm vůbec nejsi ukotvený.

To všechno je přirozená reakce na nepřirozenou situaci. Nemusíš to hned léčit výkonem, motivací nebo „sílením“. Často pomůže spíš zpomalit a zjednodušit nároky na to, co „musíš“ zvládat.

2. Jak mluvit o zármutku s rodinou, přáteli a v práci

Okolí často neví, co říct – a tak radši neříká nic, nebo sáhne po větách typu „musíš být silný“. Můžeš zkusit dát lidem trochu návod:

• „Teď nejvíc potřebuju, aby mě někdo jen poslouchal.“
• „Když nevíš, co říct, stačí klidně i jen být se mnou.“
• „Nesnaž se mě rozveselit. Spíš mě zkus snést takového, jaký teď jsem.“
• „Pomůže mi, když mi připomeneš, že nemusím nic stíhat.“

Někdy je bezpečnější mluvit s někým mimo nejbližší rodinu – kamarád, terapeut, anonymní linka, online chat. Ne proto, že by rodina byla špatná, ale proto, že i oni sami truchlí a nemají kapacitu na všechno.

3. Kdy už nejde jen o „normální“ zármutek a je potřeba pomoc

Není jednoduché rozlišit, kdy jde „jen“ o těžké období a kdy už zármutek přerůstá v něco, co potřebuje odbornou podporu. Zpozorni, pokud se děje například:

• několik týdnů v kuse skoro vůbec nespíš nebo skoro vůbec nejíš,
• máš pocit, že nemá smysl vůbec nic – ani věci, které ti dřív dělaly radost,
• přestáváš chodit do práce/školy, vyřizovat základní věci, platit účty,
• objevují se myšlenky na sebepoškození nebo smrt,
• okolí si všímá, že se výrazně mění tvoje chování (výbuchy vzteku, úplné stažení, alkohol, drogy).

Pokud se tě týkají hlavně poslední dva body (myšlenky na sebepoškození / smrt), nečekej na „až se to zlepší samo“. Zkus oslovit krizovou linku, ambulantního psychiatra nebo v akutním ohrožení i záchrannou službu. Když se bojíš volat sám, můžeš poprosit někoho, komu věříš.

4. Kde hledat odbornou pomoc – psycholog, terapeut, krizová linka

Není ostuda říct si o pomoc. Naopak – často je to nejzodpovědnější krok vůči sobě i vůči rodině. Možnosti:

• Psycholog / terapeut: pravidelná setkání, kde můžeš mluvit o ztrátě, vzteku, vině, strachu i o tom, co bude dál.
• Psychiatr: odborník, který může pracovat nejen rozhovorem, ale i léky – třeba u těžké deprese, úzkostí nebo panických atak po ztrátě.
• Krizová linka: když je ti opravdu zle teď hned a potřebuješ mluvit anonymně a okamžitě.
• Podpůrné skupiny pro pozůstalé: setkání lidí, kteří prožili něco podobného – často nejlíp chápou, co se ti děje.

Nemusíš mít svůj příběh „logicky srovnaný“, než někam zavoláš nebo napíšeš. Stačí: „Zemřel mi blízký člověk a nezvládám to tak, jak bych potřeboval.“

5. Jak podpořit děti, rodiče nebo partnera

Možná teď nejsi jen truchlící, ale i ten, kdo „drží ostatní“. To je těžká role. Pár drobností, které můžou pomoct:

• Děti: potřebují vědět pravdu, ale v jejich jazyce. Neboj se slov „zemřel/zemřela“ – eufemismy jako „odešel někam pryč“ mohou být matoucí.
• Starší rodiče: často mají tendenci „neobtěžovat“ svými emocemi. Ptej se, jak jsou, i když říkají „já to nějak zvládnu“.
• Partner/ka: možná truchlí jinak než ty. Někdo potřebuje mluvit hodně, jiný se vrací rychle do práce. Zkus se neshodovat o „správné“ formě truchlení.
• Nabídni konkrétní pomoc: „Můžu ti pomoct s nákupem / s papíry / s dětmi?“ je mnohdy víc než „kdyby něco, ozvi se“.

Současně máš právo i na své vlastní limity. Nemusíš být 24/7 dostupný pro všechny. Je v pořádku říct „teď už potřebuju chvilku pro sebe“.

6. Věty, které spíš pomáhají – a kterým se raději vyhnout

Když chceš někoho podpořit, ale bojíš se, že něco pokazíš, může pomoct pár jednoduchých vět:

Když si nejsi jistý, upřímné „nevím, co říct, ale jsem tady“ většinou udělá víc než jakákoliv „správná“ věta z internetu.